Za chvíli dojedl brambůrky. Rozbalil tabulku čokolády. Dobrou třetinu ukousl a slastně zavřel oči. Cítil, jak se mu příjemná chuť rozpouští na jazyku. Za chvíli v něm zmizela. Už už sahal pro další jídlo, když s hrůzou zjistil, že stůj je prázdný.

Chtěl vstát z křesla, ale nešlo to. „Sakra!“ Znova se vzepřel , ale nepodařilo se. Křeslo se stalo jeho vězením. Určitě za tu dobu, co seděl u televize a jedl, něco málo přibral. „Kašlu na to,“ přestal se snažit. Jenomže po chvíli dostal neodolatelnou chuť na zmrzlinu . „Vanilková by bodla, čokoládová taky,“ olízl se.

Naštěstí mělo křeslo kolečka. Pomalinku se odrážel nohama a dostal se tak ke dveřím. Chytl kliku. Trochu neohrabaně otevřel dveře, aby mohl projet do chodby. Odtud to už bylo do kuchyně kousek. Za chvíli se doplahočil před mrazničku. Začaly se mu sbíhat sliny. „No, copak já si dobrého dám,“ otevřel mrazničku a nakoukl dovnitř. „Zmrzlinku si dáme, čokoládovou a vanilkovou…sakra, tady není…Vždyť jsem ji dodělal!“ Prohrabal ledničku a došel k závěru, že má příliš málo jídla.

Vyťukal na mobilu číslo na matku, nebrala to. „Co teď? Přece neumřu hlady,“ přemýšlel a vzpomněl si na hasiče. „Dobrý den, zaklínil jsem se křesle. Potřebuji pomoct..“ „Jak se jmenujete?“ zeptala se operátorka. „Jan Dolejš…..Rutinova ulice 45. Vezměte mi pět-nebo radši deset litrů zmrzliny. A tak dvacet kilo kuřete a ještě.. „Tyhle služby neděláme, pane..“ „Ale já potřebuju pomoct. Zaklínil jsem se v křesle a nemůžu nakupovat…“

Na druhém konci zaklapl telefon . „To jsou služby!“ mrštil mobilem o zem. Povzdechl. Chtíc-nechtíc si musel pomoct sám.

Vzal si klíče a peníze a odjel v křesle z bytu, zamkl za sebou. Musel sjet schody, výtah byl rozbitý. Dodal si odvahy a odrazil se. Sjel dolů a zabrzdil o protější stěnu . Neohrabaně popojel ke vchodovým dveřím a otevřel je.

Pomalu se dostal na silnici a rovnou z kopce. Křeslo nabralo takovou rychlost, že mu upadlo jedno kolečko. Tím ztratilo rovnováhu , dostalo smyk a ocitlo se v protisměru. Auta zuřivě troubila. Naštěstí se nic nestalo a tlouštík se spokojeně zastavil před supermarketem pod kopcem. Natáhl se pro vozík a s vypětím všech sil do něj vložil drobnou minci jako zálohu.

Zanedlouho ho naplnil nejrůznějším jídlem a pitím a rovnou ke kase . „Vyjel sis na výlet, tlusťochu?“ Vysmíval se mu jeden vysoký kluk. Takové typy Jan neměl rád. Vzal bochník chleba a strefil se mu jím přímo do hlavy. Ten podivný kluk se chytl za hlavu, zavrávoral, shýbl se pro chleba na zemi a mrštil ho po Janovi. Ten ho chytil. Jan se chystal po klukovi hodit plechovku kompotu, když na něho zrovna přišla řada. Zaplatil.

S těžkým nákupem se pomalu ale jistě dostal pod obrovský kopec. Zhluboka se nadechl a snažil se ho vyjet. Šlo to ztěžka. Jakmile se na okamžik zastavil, sjel z kopce dolů.

Jan se s křeslem svalil na kolena a půl dne se drápal do kopce. Dorazil před barák. Zbývaly mu už jen schody. Snažil se po nich vylézt, ale překáželo mu křeslo a zásoby jídla. „Co teď, “ přemýšlel. Vzápětí si tlusťoch všiml telefonní budky. „Snad mi to nikdo nesežere,“ nechal jídlo ležet pod schody a vylezl po kolenou z domu. Vzepřel se o telefonní budku a natáhl se pro sluchátko. Nalistoval v seznamu číslo na stěhováky. „Dobrý den, potřeboval bych ihned nastěhovat…nábytek. Je hned před barákem. Jo, moje adresa je….“

Za necelých dvacet minut přijela dodávka. „Tady jsem!“ zamával na dva stěhováky tlusťoch. „Potřeboval bych, abyste mě přestěhovali do prvního patra. A to jídlo taky.Leží ve vchodu. “ Stěhováci jen pokrčili rameny a splnili Janovo přání.

Usadili Jana v křesle před televizi a na stůl mu dali jídlo . Ledničku s mrazničkou přestěhovali hned k němu. Stěhováci odjeli.

Tlusťoch se rozhodl přepnout na jiný program, ale v ovladači došli baterky. Vztekle s ním mrštil o zem. Natáhnul se pro něho a spadl z křesla. Zpočátku nevěřil tomu, co se stalo. „Jsem volný!“ radoval se a stěží vstal . Na chvíli se zamyslel. Pak odtáhl křeslo a místo něho přitáhl obrovský gauč. „Tady se jen tak nezaseknu,“ rozvalil se na něm. A spokojeně se zakousl do šišky salámu.